Ve Stopách Finnmarkslopet

Hlavní stránka / Norská sekce / Články o Norsku / Ve Stopách Finnmarkslopet

1.11.2011

Ve Stopách  Finnmarkslopet Letadlo letí nad krajinou, která je plná meandrů různě velikých říček a jezer naskládaných na pozadí plném zeleni. Oko se těší tou rozlehlostí prostoru, kde jen máloco naznačuje, že tu bydlí lidé. Náhle rozsáhlé plochy zeleně končí a pod sebou vidíte hlavně skalnaté plotny. Vše je najednou šedo- modré. Všude dokola jen kámen a voda. Zde začíná letadlo klesat.

Jsme na místě. Objevuje se velká vodní plocha, moře, které je na druhé straně v dáli ohraničeno vysokými horami se zasněženými čepicemi. Letadlo se otáčí nad mořem a nalétává opět nad pevninu a pod sebou míjíme malé barevné městečko orámované přístavem plným lodí. Přistáváme v Kirkenes. Vítejte na konci světa!!!

 

Po delších přípravách se mi podařilo uskutečnit můj plán, přijet se podívat na tu zvláštní krajinu, která se mi tolik zakousla pod kůži. Je to už více než rok, co mi tento kus země změnil život. Více než 8 dní putování ledovou krajinou, sama se svými psy a svojí hlavou, psychikou, která nedá nikomu nic zadarmo.

Během tohoto putování se zde stanete součástí týmu svých psů, jste s nimi jakoby telepaticky propojeni. Naprosto vidíte jak se cítí, co potřebují. Já vím, že oni pro mne udělají vše a já pro ně udělám to samé. Oni mi věří a já věřím jim. Pokud se propracujete k této symbióze, tak máte šanci šťastně dojet domů a ujet fůru kilometrů v krajině, která nám byla původně cizí, ale stává se pomalu krajinou mého srdce.

Cestujete ledovou polární krajinou bez stromů a cestujete ve svých vzpomínkách a pocitech. Díky mrazu je vše tak sirové a jasné, až Vám běhá hrůzou mráz po zádech. Rozlehlé sněhové pláně, podivné skalnaté útvary mezi kterými projíždíte a tají se Vám dech, nebo Vám ho vítr trhá od úst, v hlavě zůstávají záblesky čelových lamp, hvězdy svítící nad hlavou a magická polární záře, která Vás doprovází ztracené v ledové pustině. Tento závod na 1000 kilometrů, kde závodíte především sami se sebou a sami proti sobě, jsme nakonec překonali a těchto neuvěřitelných 1000km jsem s mými skvělými psi dojela až do samotného cíle. Cenou za toto vítězství je to, že Váš život se rozdělí na dvě části. Na život před Finnmarkslopet a život po Finnmarkslopet… Stále Vás to táhne zpět vidět to tajemné a znovu si připomenout ty pocity.

…. Přála jsem si přijet sem a podívat se, jak tento kraj vypadá, když Vás nic nežene vpřed a máte dost času. Zajímalo mne jak tento kraj vypadá v létě, když zmizí všechen ten sníh, který vše tajemně halí … Jsem tu a vzpomínky na závod, které pomalu odeznívají se zjevují znovu a v plné síle.

Závod psích spřežení Finnmarkslopet startuje každý rok již 30 let první sobotu v březnu v městečku Alta. Alta je největším městem nejsevernější části Norska, která nese jméno Finnmark. Závod pak směřuje k městu Karasjok, sleduje hranici s Finskem až do městečka Tana a otáčí se v Kirkenes a směřuje zpět do Alty. Kirkenes je poslední město na norské straně. Dál po pobřeží je už Rusko a nejbližší další město je Murmansk.

Svědky ruské přítomnosti jsou zde zrezivělé lodě v přístavu nesoucí jména napsané v azbuce. Naleznete zde i některé obchody, které nesou nápisy v ruštině. Cítíte, že Velký bratr je za rohem….

 

Po přistání v Kirkenes mne ovanul teplý vzduch. Zářilo slunce a bylo příjemné teplo. Nešlo si nevzpomenou na okamžiky, kdy jsem tu před časem čekala s autem před letištěm. Bylo -35 a nemohla jsem vypnout motor auta, protože by už nenastartoval. Je to příjemná změna. V letištní hale mne čeká Arnt, můj norský kamarád, který mne doprovázel i při závodě jako můj handler- pomocník. Na Arnta je vždy spolehnutí, je to skvělý člověk a přítel. Jsem moc ráda, že ho zase po čase vidím. Učitel v mateřské školce a zároveň zpěvák black metalu snoubí v sobě kontrasty, které často naleznete tady na severu.

Arnt je mi průvodcem i při této mé návštěvě. Zajeli jsme autem dolů do Kirkenes a procházíme centrem a přístavem. V Kirkenes končí slavná E6 a její závěrečné metry krátce před přístavem se mění v prašnou pískovou ulici. Přitom tato silnice začíná až v Římě a pak se vine celou Evropou a prochází celým Norskem až sem, kde po 5102km končí u betonového mola z kterého už můžete pouze koukat na modravou dáli. Zastavili jsme se i v místním muzeu, které v průběhu závodu sloužilo jako jedno stanoviště, odpočinkové depo pro psy i závodníky. Pamatuji si místo kde jsem tu spala, moji pomocníci mi ustlali spacák přímo v historické expozici pod bombardérem ( přišlo jim to asi vtipné). Dnes je čas a tak si tu prohlížím expozici důkladněji.

Je zde zachycen život lidí, kteří v této nehostinné oblasti žili po staletí. Hodně zajímavá je poměrně nedávná historie druhé světové války. Tato historie je stará pouze nějakých 65 let a její následky můžete stále ještě potkávat. Stále se dají na pobřeží moře nalézt rezavé válečné vraky, které tu nikomu nepřekáží. Na konci války Němci vše kompletně vypálili aby zde postupující Rusové nic nenašli, především žádnou podporu od místních obyvatel. Proto fašisti vše srovnali se zemí, aby tu nic nezbylo. V podstatě ve Finnmarku nezůstaly žádné původní budovy, protože všechny lehly popelem. Tuto dobu nám naštěstí už připomínají jen muzejní expozice, protože Finnmark je vystavěn zcela nově a hořkost v srdcích lidí už vypršela. Snad?

Z Kirkenes odjíždíme po silnici E6, směr Alta. Cestou se nejprve zastavujeme v Neiden a pak ve Varangeboten.

Neiden je kontrolní bod, kterým se při závodě projíždí dvakrát. Je zde útulná restaurace s fotografiemi rybářů se svými trofejemi. Vysoká tráva roste na místě, kde v březnu parkovaly týmy závodních psů. Při vzpomínce na závod se mi vybavuje třeskutá zima. Dnes si tu teplý vánek pohrává s dlouhou neposečenou trávou a řeka vesele klokotá.

Varangeboten. Dojezd na tento kontrolní bod je zpestřen tím, že při vjezdu na led se dozvídáte z cedule, že vjíždíte na Arctic see. Zatajil se mi dech při vjezdu na mořskou hladinu. Pro nás suchozemce z Čech to není zase až tak běžné přejíždět po zamrzlém moři. Po zamrzlém moři nás pak navádějí hořící pochodně až do místa, kde si já i psi mohou odpočinout. Přijíždíme krátce nad ránem. Místo odpočinku pro psy je vlastně v malém skanzenu vedle místního muzea, kam jsou přemístěny některá původní stavení, která se podařilo zachránit. Za malou chvíli se zde seběhli pořadatelé a jejich milé přijetí bylo jedním z úžasných vřelých okamžiků, které mne na trati potkaly.

Když o tom tak přemýšlím, tenkrát by mne ani ve snu nenapadlo, že se sem ještě někdy vrátím.

 Pokračujeme dál a zastavujeme před městečkem Tana Bru. Sestupuji k té mohutné řece, která nese stejné jméno, a vidím ji dnes poprvé v pohybu, nezamrzlou. Podél řeky stojí rybáři a vodní hladina se třpytí slunečními záblesky. Jé….. v Taně při závodě Bargebylopet mi byla taková zima, jak nikdy v životě a omrzly mi tu prsty na pravé ruce i obličej. Tady opravdu dokáže být zima. Podnebí zde není ovlivňováno teplým mořem. Jsme schováni za kopci a počasí tu je tedy vnitrozemské a to dokáže vážně potrápit. 

Pokračujeme dál směrem ke Karasjok. Cestou míjíme hospodářská stavení u silnice. Sirmu ani moc nepoznávám. Během závodu jsem sem přijela se psy už za tmy a po půlnoci odjížděla zase dál. Pamatuji si pouze chuť vynikající polévky od paní domácí.

Vjela jsem na řeku, která byla celá ve tmě. Oči si už přivykly pouze na světlo z čelové lampy a černočernou tmu kolem dokola. Monotónní putování. Celá jsem se ponořila do sebe. Na cestě jsem už téměř týden a únava dělá své. Najednou po přejezdu drobné zatáčky mne ozářilo jasné světlo. Světlo jako při setkání s prozřetelností boží. Srdce se mi rozbušilo a oči otevřely dokořán. Před námi svítí most. Most překlenující celou širokou řeku z jednoho břehu na druhý a celý svítící. Most podjíždím a ještě se za ním dlouho otáčím a zároveň se opět ztrácím v černočerné tmě.

Dnes vidím obyčejný plechový most, který není úchvatný vůbec ničím. V mých vzpomínkách ale zůstane navždy tak, jak jsem se s ním setkala poprvé…

Z auta sleduji proudící řeku a snažím si vybavit kde probíhalo mé šílené dobrodružství na hladkém ledu a obrovských ledových muldách, z kterých nebylo úniku. Bylo to někde poblíž Levajok, kam jsem dojížděla při rozbřesku. Vybavuje se mi ten hrozný pocit, kdy jsem nevěděla kudy dál a jak saně lítaly ze strany na stanu na muldách ledu vytlačených tlakem proudící řeky. Proplétání mezi balvany podél břehu a hledání nějaké možné cesty vpřed.

Levajok. Vjíždíme do tichého kempu. Nikde ani živáčka. Je to velký rozdíl proti závodu, kdy se tu hemžily stovky lidí a psů. Restaurace je také prázdná. Dáváme si kávu a vafli a já nasávám atmosféru té místnosti působící tak útulně. Pamatovala jsem si, že na stěně visel obraz psího spřežení a upoutalo mne na něm to, že ten obraz měl zvláštní, ledovou atmosféru na kterou jsem zůstala hypnotizovaně zírat. Konečně si mohu obraz prohlédnou zblízka. Ano, takhle mrazivý obraz bych si pověsila i doma na zeď. Ten obraz opravdu vyvolává mrazivé pocity. Jdeme se podívat ven k řece. Konečně dokáži pochopit proč mi ani náhodou nešly zaseknout do země kotvy saní. Břeh řeky, kde bylo stanoviště pro psy je celý pokryt maxi oblázky.

Levajok je místo, kterým se v průběhu závodu projíždí dvakrát. V Levajok se také oddělují tratě závodů na 500km a na 1000km. Zatímco závodníci na 500km zde již otáčejí svoji trať po řece do Karasjok a jsou zde v polovině svého závodu a je důležité že tu horší část s postupem přes hory mají za sebou. Závodníci na 1000km vědí, že sem přijedou znovu po dalších 500km. Stojím nad mými psy, kteří odpočívají a dívám se směrem proti proudu, směrem do Karasjok. Dívám se za spřeženími s 8mi psi odjíždějícími tím směrem a závidím jim, že už jedou domů. Pak jak po střihu ve filmu zde sedím po pár dnech znovu na tom samém místě a s nadějí se dívala tím samým směrem a vím, že cíl už není zase tak daleko a že to snad opravdu dokážeme. Když já tu sedím a nabírám síly, Inger- Marie Haaland dojíždí vítězně do cíle jako první žena v historii závodu. Závod pro všechny skončil. Ne však pro mne a mé psi. Je to jenom naše věc jestli dojedeme nebo ne. Nikdo nás stejně už nikde nečeká…

Cesta autem z Levajok do Karasjok je zdlouhavá, cesta se psi z Levajok do Karasjok po zamrzlé řece je šílená. Je lepší překonat těch 80km v noci v polospánku než sledovat zákruty řeky před sebou a doufat, že za tou další zatáčkou už bude Karasjok

Když jsem jela závod v roce 2009, tak kontrolní bod byl až za městem. Nebylo tu nic, jen jedna vytápěná buňka pro pořadatele a tři stany postavené pro závodníky. Příští rok už byl checkpoint v prostoru místního muzea a musím říci, že tím byl i mnohem útulnější a příjemnější.

Při pohledu na hodinky by se mělo začít pomalu stmívat. Ne však tady. Je období polárního dne. Slunce během celých 24 hodin vůbec nezapadne. Prostě se Vám slunce stále točí nad hlavou a je pořád světlo. Pokud nemáte na ruce hodinky, které Vám říkají kolik je hodin, tak jste úplně ztraceni. Pokud se na silnici nic nehýbe a všude je klid, znamená to, že je hluboká noc. Poznáte to ale jenom podle toho, jaký je čas na hodinkách, protože venku stále svítí slunce. Je to šílené!!! V zimě je to zase opačně, venku je jenom tma…. Pokud tu člověk chce žít, musí asi dokázat tyto jevy ignorovat a fungovat podle svého bez ohledu na maličkost, jestli je venku světlo nebo tma.

Po návštěvě muzea v Karasjok pokračujeme silnicí směřující do Kautokeina a pak do Alty. Míjíme kennel Engholm husky, který znám jenom z obrázků na webové stránce. Ráda bych se tu jednou zastavila, jméno Engholm je legendou závodu Finnmarkslopet. Dnes to ale zase nedopadne. Snad někdy příště…

 

Za chvíli projíždíme Jergul. Po silnici to sem bylo opravdu jen kousek. Při závodě pro závodníky na 500km, to sem z Karasjok přez kopec je 80km, po silnici ani ne 20. Závodníci na 1000km do Jegul nezajíždí. Jedou z Karasjok rovnou do Jotky, kde se obě tratě zase potkávají a pak hurá do Alty. Zastavujeme se v Jergul v hlavní budově útulné dřevěné novostavby a já se po chvíli vrhám k řece, abych viděla místo, kde odpočívali psi. Jééé, jak je to jiné. Voda si proudí a kdo by to řekl, že tu před pár měsíci bylo místo check-pointu.

Jedeme silnicí ke Kautokeinu. V zimě se tu podél silnice pásla stáda sobů. Není to vůbec žádná sranda na poslední chvíli s autem a těžkým přívěsem zastavit na silnici, která je pokryta jenom uježděným ledem. Dnes je vše zelené a po sobech ani památky. Jsme teď v oblasti, kde žijí převážně původní obyvatelé Finnmarku Sámi a ti se zde od pradávna chovají soby. V turistické příručce říkají, že v Katokeinu žije 3000 obyvatel a 100 000 sobů. Sámové mají své tradice a kulturu, které si udržují. Není nic neobvyklého, že i oblékají tradiční sámské oblečení, podle kterého je jednoduše poznáte. Zapomněla jsem říci, že v Karasjok zasedá sámský parlament, v televizi naladíte Sámi kanál a rádio v sámštině je zde taky samozřejmost. Pokud tito lidé odloží svůj kroj, tak ani nepoznáte, že jsou Sámi.

Nízké břízy pokrývají krajinu kam až oko dohlédne. Dnes jsou zelené a dávají krajině přátelský nádech. V zimě je zde vše jen černo-bílé. Sníh a černé pokřivené břízy, které spíš než stromy vypadají jak suché černé křoví. Dále na kopcích, na planinách kterým se říká vidda, tak tam už nerostou ani tyto břízy. Je to jenom holá kamenitá pláň porostlá trávou. Pokud se tu rozhlédnete kolem, tak vidíte daleko. Opravdu daleko. Je to úplně něco jiného na co jsme zvyklí z domu. Doma jsou stromy všude kolem. Obrovské s košatými korunami větví, vysoké desítky metrů. Rámují krajinu, člověka chrání a poskytují mu bezpečí, úkryt. Jsou prostě všude. Když přijedete do Finnmarku, a chcete tu žít, musíte se naučit žít bez stromů. Musíte se naučit žít ve velkých otevřených planinách a ustát pohled na vzdálený horizont, ke kterému se blížíte téměř nepoznatelným tempem.

Pamatuji si mé první pocity, když jsem se na těchto pláních ocitla. Je to strach, nespokojenost, nejistota, nemožnost se podle něčeho orientovat. Postupem času si ty pláně můžete zamilovat. Pokud je milujete, najdete zde i cestu ...

Funguje to ale i opačně. Když mne doma v Čechách navštívil Roger Dahl při své cestě z Alty do Chorvatska na svém kovovém oři, tak bylo vidět, že se uprostřed našeho lesa taky úplně necítí. Posteskl si, že není nikam vidět, že se za těmi stromy klidně může někdo schovávat a když se v tom lese ztratíš, tak nikdy nenajdeš cestu zpět a nikdo tě už nenajde……Souhrnně označil tento les za Robin Hood forest, z kterého může každou chvíli proti tobě někdo vyskočit... Roger ani netuší jakou mi tímto udělal radost.

 

Při závodě se život krásně zjednoduší. Vše důležité co potřebuji k životu, tak mám ve svých čtyřech kapsách: čelovka, telefon, GPS, I-pot, foťák, náhradní baterie. Vše musí být v teple a takže těsně u těla, aby baterkám nebyla zima. V kapsách péřovky jsou suché náhradní rukavice a můj milovaný ohřívák, který miluji z celé duše.

V dáli vidím rudou záři. To je světlo, které září nad Altou. Už to není daleko. Jenom sjet pod kopec a pak po zamrzlé řece nějakých 20km… Když jsem se dostala na řeku, dýchl na mne chlad a zabalila jsem se do péřovky. 20 km po rovném ledu a hlava třeští. Už je to tak, my to prostě dojedeme. Už teď máme v nohách více než 1000km, celkem to bude 1050. Najednou se mi po celém těle začíná rozlévat lítost. Smutek nad tím, že to končí. Poslední dny bylo vše tak naprosto jasné, jít v před a nezastavovat. Nedívat se nalevo, napravo. Cíl byl tak naprosto jasný. Co bude ale teď, když ten svůj velký cíl dosáhnu, vždyť jsem o něj tak dlouho usilovala? Co vlastně teď bude? Jak je vše jednoduché, když máte jasný smysl života, když máte jasný cíl, kterého chcete dosáhnout...

V cíli mne vítají moji pomocníci. Karel, Arnt, Juraj. Juraj má v očích slzy. Arnt nemůže dojetím téměř mluvit. Všichni jsou šťastní, že jsme to dokázali. Všichni jsou zoufale vyčerpáni. Psi nechápou, že se už nikam dál nepojede, ale přece jenom uléhají k odpočinku. Můj dík patří mým úžasným psům, můj dík patří i mým pomocníkům za to jaké zázemí mi vytvořili a vždy mi byli oporou jít vpřed. Arnt i Juraj jsou v mých očích ti nejlepší pomocníci na světě a závod jsme dokončili jenom díky nim!!!

Do cíle jsme dojali sice jako poslední ze startovního pole, ale stávám se první ženou musherkou, která kdy dojela závod Finnmarkslopet na 1000km se sibiřskými husky. Stávám se i první ženou cizinkou a i první Češkou, fůra prvenství z kterých se nelze jinak než těšit.

Tři měsíce pobytu s mými psy v Norsku mne přišly na tolik peněz, za které by se dalo u nás doma v Čechách dva roky pohodlně žít. Dát dohromady sponzory, peníze, poskládat a natrénovat tým psů, zorganizovat lidi, kteří mi při závodě pomáhali, ujet autem bez poruchy téměř 10 000km….to se mi dnes zdá jako nadlidský úkol a pochybuji o tom, že by se mi to ještě někdy v mém životě mohlo podařit. Já jsem s mými psy prostě dojet musela, protože závod sám už byla jako třešnička na dortu, kterou dostal ten nejhodnější za odměnu.

Bolelo to, ale dnes to bolí o to víc, protože se to jen těžko dá zopakovat.

Co bude dál? To se uvidí…

Stále se mi zdá neuvěřitelné, že jsme s pejsky ujeli 1000km. I tahle trasa z Kirkenes do Alty měřila nějakých 500km a byl celkem problém to usedět v autě.

 

 

 

 

Sekce: Články o Norsku   |   Tisk   |   Poslat článek známému




RSS kanál  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

 

Všechna práva vyhrazena © 2019 NETservis s.r.o.