Islandská literatura na přelomu tisíciletí

Hlavní stránka / Články a fotografie z činnosti / Islandská literatura na přelomu tisíciletí

5.12.2009

Islanďané mají k literatuře velmi úzký a vřelý vztah už od osídlení země v 9. století. Kulturní dědictví tohoto mikronároda, především středověké rukopisy, je dodnes jedním z proklamovaných pilířů jeho národní identity. Staroislandské ságy patří nejen mezi povinnou školní četbu, ale dodnes je rádi čtou všichni Islanďané bez ohledu na vzdělání či profesi. Živý je i zájem o současnou tvorbu. Proto o sobě Islanďané dodnes rádi a poněkud sebezahleděně hovoří jako o „literárním národu“. Zlí jazykové toto tvrzení jedovatě parodují a prohlašují, že jsou spíše „knižním národem“ v narážce na obrovskou záplavu nových titulů, která každoročně vychází, a logicky i jejich kolísající literární hodnotu. V kvantu současné knižní produkce se čtenář pochopitelně orientuje jen těžko. Důvodem není jen krátká časová vzdálenost, která od ní literární kritiky a historiky dělí. Nejnovější díla se vyznačují mnohem větší pestrostí a stylovou i tematickou různorodostí než v minulosti.

Téměř celé dvacáté století bylo v tomto ohledu celkem snadno přehledné: až do 80. let literární scéně jednoznačně dominoval klasický epicko-realistický román. Hravě ustál krátkou epizodu modernismu v 60. a 70. letech i konkurenci ostatních žánrů. Určitý symbolický předěl v literárním životě národa a zároveň tečku za 20. stoletím vymezila až smrt spisovatele Halldóra Laxnesse (1902–1998). Laxness, byť se na posledních dvacet let svého života zcela stáhl z literárního i veřejného dění, plnil až do své smrti stmelující úlohu „velkého spisovatele – otce“ především díky tomu, že jako se jediný Islanďan stal nositelem Nobelovy ceny za literaturu. Ta mu byla udělena právě za revitalizaci tradičního vypravěčského umění v realistických románech.
...
Současná literatura do jisté míry tápe, hledá novou orientaci a je přístupná nejrůznějším experimentům a novým uměleckým postupům. Mladí autoři zkoumají životaschopnost tradičních literárních forem, útočí na pomyslnou zeď mezi tzv. vysokým a nízkým uměním a v duchu postmodernismu je programově mísí. Do literatury pronikají „neliterární“ prvky, ať už je to rétorika reklam a médií, nebo slangové výrazy. Je stále těžší odpovědět na otázku, jak literaturu definovat. Do této kolonky se začínají drát například blogové diskuze na internetu, jejichž virtuální i posléze i knižní podoba získaly na Islandu nesmírnou oblibu. Literatura každopádně už nestojí na vysokém piedestalu, kam ji s poukazem na její národotvornou úlohu vyzdvihli romantičtí básníci. Výsledkem tohoto tápání je velmi bohatá literární scéna, kde najdeme originální díla debutantů i spoustu titulů osvědčených „klasiků“.
Výrazným rysem islandského románu posledních dvou dekád je zájem o minulost. Román využívá postmoderní intertextuality, kreativně pracuje se staršími prozaickými tvary a vzdává hold literární tradici a národní historii. Ólafur Gunnarsson (nar. 1948) oživuje ve svých dílech Tröllakirkja (1992, Katedrála trolů), Blóðakur (1996, Krvavé pole) a Vetrarferðin (1999) rozmáchlý epický realismus v duchu 19. století. Ohlížení za tradicí se projevuje v nesmírné oblibě reedicí, vydávání souborných spisů a výběrů „velkých“ básníků. Souběžně s tímto potvrzováním minulosti ale probíhá i opačná tendence, která literární dědictví programově dekanonizuje. Bergsson ve svém románu Svanurinn (1991, česky Labuť, 1993) inovátorsky přepracovává idylický venkovský román a zbavuje ho romantického patosu. Ještě radikálnější a útočnější zúčtování s minulým stoletím, konkrétně jeho hlavním symbolem – Laxnesem – pak nabídl Hallgrímur Helgason (nar. 1959) v rozsáhlém metarománu Höfundur Íslands (2001, Autor Islandu).
...
Poezii na Islandu patřilo celé 19. století. Tehdy měla dostatečně silný náboj na to, aby dokázala sloužit jako opora rodícího se národního sebevědomí. Jak už bylo řečeno, ve 20. století ji v této roli vystřídal román. Nicméně poezie nestagnovala, na nové umělecké podněty často reagovala dokonce pružněji a dynamičtěji než těžkopádnější próza, která byla zatížena svou funkcí pilíře národní kultury. Nejradikálnější obroda básnického cítění se odehrála v 50. letech zásluhou islandských modernistů, takzvaných atomových básníků. Na rozdíl od prózy se estetické prvky modernistické poetiky v básnické tvorbě plodně uplatňují dodnes. Vedle ní stále přežívá předmodernistická lyrická tradice vycházející ze zavedených meter a orientace na čtenáře.
...
Největší úspěch v oblasti literárních překladů slaví momentálně islandské detektivky. A to je dobrá zpráva. Jednak je jejich kvalita zcela srovnatelná s úrovní krimirománů jiných zemí, jednak pomáhají bourat předsudky vůči této zdánlivě marginální odnoži evropské literatury a razí cestu i ostatním žánrům.

Marta Bartošková, výňatky z článku z časopisu Host, 28. září 2007

celý článek můžete najít na Internetu
 

Autor: Lidmila Němcová   |   Sekce: Články a fotografie z činnosti | Články o Islandu   |   Tisk   |   Poslat článek známému


RSS kanál  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

 

Všechna práva vyhrazena © 2019 NETservis s.r.o.